Dokázat se radovat teď a tady

V posledních dnech se často zamýšlím nad svým životem a rozhodla jsem se podělit o pár myšlenek. Občas sama ze sebe nemám dobrý pocit, protože se mi zdá, jako bych se nedokázala radovat z toho přítomného okamžiku, který právě prožívám. Zažívám třeba nějaký smutek a přes ten smutek nedokáži vidět šťastný okamžik, který právě prožívám, třeba nějaké příjemné setkání nebo nějakou událost. Nebo jsem v nějaké situaci, ve které nejsem spokojená a těším se, až… Uvedu příklady. Hodně času jsem trávila studiem a při studiu jsem si moc přála, abych už se nemusela učit a měla prostor na věci, které mě baví. Těšila jsem se na okamžiky, kdy už budu vystudovaná a nebudu s sebou stále muset nosit učebnice. Tím mi utekla léta, na která s odstupem času moc ráda vzpomínám. Samozřejmě během nich se mi přihodilo hodně krásných i méně pěkných okamžiků, ale neubránila jsem se myšlenkám, jak se těším, až dostuduji. Podobné to bylo i se vztahy. Těšila jsem se na ten svůj první pořádný vztah, a když jsem ten první větší vztah měla, tak jsem někdy litovala, že nejsem sama, že bych nemusela řešit určité potíže, které ten konkrétní vztah (s nevěřícím partnerem) přinášel. Díky tomu jsem se nedokázala radovat naplno. S odstupem času si moc přeji, abych se mohla vrátit před tento vztah a nikdy jej nezažít, ale to už je zase na jiné téma. A nebo jsem měla naprosto úžasného partnera, ale já jsem se trápila tím, jak budeme jednou spolu bydlet, zda u nich ve větší vzdálenosti od pracoviště, než mám nyní a nebo si oba najdeme bydlení v místě našeho pracoviště. A těmi smutky jsem si opět nedokázala ten krásný vztah užívat naplno. I když jsem byla moc šťastná a zamilovaná, myslela jsem nad budoucností, jak to bude, až budeme mít děti a já se třeba nějaký čas neuvidím s rodinou, že budu každý den dojíždět do práce… I díky těmto negativním myšlenkám jsem o vztah přišla a nyní už vím, že je úplně jedno, kde ti dva bydlí, hlavně když oba mají rádi Boha a sebe navzájem. Nyní jsem zase v situaci, kdy se těším, až…

Prosím každého, snažme se žít přítomným okamžikem, tím, co máme. Radujme se z drobností, které nás každý den potkávají. Z toho, že jsme Boží děti, jsme zdraví, žijeme v zemi bez války a hladu, máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi, a které máme rádi my. Vzpomínky na krásné okamžiky z minulosti a přání a sny do budoucna jsou důležité, ale nesmí nás brzdit v přítomnosti. Každý den sám o sobě s sebou přináší spoustu těžkostí, proto řešme právě ty těžkosti z toho dne samotného a ne dopředu těžkosti, které nás potkají v budoucnu, protože i když se na ně budeme chtít připravit, stejně to dost dobře nejde. I když nás potká nějaká špatná událost, snažme se z ní vzít ponaučení do budoucna a zamyslet se, zda jsme se zachovali správně a v případě, že jsme se správně nezachovali, snažme se na sobě zapracovat tak, abychom se příště zachovali jinak, lépe. Modleme se za naši budoucnost, aby nám Pán dal hodně sil snášet i to zlé, protože život není většinou jednoduchý. Odpouštějme, neboť bez odpuštění budeme myslet na to zlé, co nám druhý udělal a to nás také bude brzdit v dalším rozvoji. Děkujme často Bohu v modlitbě za to, co nám právě dal pěkného.

V těžkých chvílích hodně myslím na příběh, který jsem ve svém dětství slyšela. Je dostupný na odkazu http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Proc-jsi-mne-Boze-nechal-samotnou.html a jeho text je následující: „Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem s Ježíšem po pobřeží. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily Ježíšovi. Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života. Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Ježíšovi: „Pane, když jsem se tě vydala následovat, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš se mnou. Ale viděla jsem, že v těch nejtěžších a nejsmutnějších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem tě nejvíc potřebovala.“. On zašeptal: „Dítě moje drahé, mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl.“.“