Chyby

Rozhodla jsem se napsat článek o tom, nad čím občas přemýšlím, a to o chybách, které v běžném životě děláme.

Někteří lidé chyby dělají úmyslně, protože mají pokřivené chování, ať už z důvodu nějaké nemoci, z důvodu špatné výchovy ze strany rodičů, kteří je špatně vychovali ve smyslu rozlišení, co je dobré nebo zlé, případně k nimi byli nedůslední a děti získaly dojem, že jim jejich chyby nějak projdou, nebo z důvodu, že chtějí činit druhým zlo, aby se jim nějakým způsobem pomstili. Takoví lidé také mohou dělat chyby proto, že nedokáží ovládnout své jednání a mohou se chovat za určité situace velmi prudce a vznětlivě.

Všichni máme svědomí, které, pokud je správně formováno, nám dokáže říci, co je dobré a co je zlé. Máme možnost se rozhodnout a svědomí nám napoví, zda je naše rozhodnutí správné či špatné. A i když se rozhodneme správně, může v důsledku našeho rozhodnutí dojít k chybě. Jsme různí a různě tak můžeme chápat jednání toho druhého. A tak i když jsme to původně mysleli všechno v dobrém, může to v následné situaci dopadnout špatně. Za chyby pak musíme nést následky. Z mnohých chyb si uděláme poučení do dalšího života, můžeme svá rozhodnutí napravit, ale jsou také chyby, které jsou nenapravitelné a někdy způsobí hodně smutku nejen člověku, který je udělal, ale i tomu, kdo byl jejich cílem. Některé chyby mohou být drobné, třeba když se málo oblečeme, a je nám chladno, můžeme si říci, že příště se oblečeme lépe a nikomu druhému tím neublížíme. Některé chyby mohou být ale velké, například nějaké slovo, které nerozvážně řekneme, a které se pak ve druhém usadí a ublíží mu.

Abychom nedělali chyby, máme možnost se poradit v modlitbě s Bohem, jak se zachovat, ale někdy se nám může zdát, že jeho hlas neslyšíme. Pak nám tedy mohou poradit i naši blízcí. I když mám za to, že nám nejlépe poradí naši rodiče, kteří nás velice milují a dobře nás znají, jejich rada také nemusí být správná, protože oni jsou také jen lidé a čerpají jen ze svých životních zkušeností, které jsou sice rozsáhlejší, než naše zkušenosti, ale nemusí přesně padnout na naši situaci. Abychom eliminovali chyby, dobře nám také poradí naši přátelé, ale tam je nutné se ještě zamyslet, zda má jejich rada za cíl nám dobře poradit či zda věc nesoudí příliš jednostranně ze svých omezených životních zkušeností. Hlavní rozhodnutí je vždy na nás, protože důsledek chyby, kterou uděláme, s sebou musíme nést a někdy jej neseme i celý život.

Sami děláme chyby a je nutné si uvědomit, že i lidé kolem nás dělají chyby. Bůh nám dal povinnost odpouštět svým bližním, pokud nás nějak zraní. Toto je obsaženo i v modlitbě Otče náš a v nedělním kázání na Provodově mě velmi zaujala myšlenka otce arcibiskupa Jana Graubnera ke slovům z této modlitby „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“, kdy zdůraznil, že pokud bychom někomu něco neodpustili, že se modlitbu vlastně modlíme slovy „neodpouštěj nám naše viny, neboť ani my jsme neodpustili našim viníkům“, a že to pak může vést k naší záhubě.

Vím, že jsem toto rozsáhlé téma jen nastínila, ale i tak každému z nás přeji, abychom, pokud uděláme chybu, udělali chybu, která jde nějak napravit, a abychom dokázali každému jeho chybu odpustit. Velkým příkladem pro nás může být Bůh, který také naše chyby odpouští a má nás stále stejně rád, jako milující otec své děti, i když neustále chybujeme.